Správy

Beseda u Bigbítu: Bigbítem k nirváně!

Uběhlo už pěkných pár dní od nejbarevnějšího festivalu, zrozeného v jiném světě, který byl k omrknutí 03.-04.08. 2018 v krásné vesničce zvané Tasov, která se vyjímá hned u Veselí nad Moravou. 

Vegetím na rozpálené louce, slunce nepřestává opékat moje kypré křivky, které obklopuje voňavé luční kvítí, v dáli si špitají stromy a zvědaví hmyzáci mě okukují, neboť jsem pro ně nejspíše vetřelcem v tuto báječnou letní chvíli.

Zavírám oči, přestávám vnímat okolí a přenáším se do jiné dimenze. Dimenze s názvem Beseda u Bigbítu. Slyším smích, hudbu a taky slyším různé přípitky, výkřiky a amplión troubící: „ Burger pro Tondu! Kde je Tondaaaa? Má tady burgeraaaa!“ To je vychytávka! První věc, kterou jsem nikde jinde nezažila. A co vidí mé zatemněné oči? Vidí 5 čarodějnic, jedoucích na pořádný SABAT právě do Tasova. Jedním autem, jedním směrem, za jedním cílem. Nálada je více, než úžasná a je úplně fuk, že se bloudí, umírá vedrem a řeší blikající kontrolky v autě. Hudba hraje z repráků na plné pecky a jedna čarodějnice žvatlá přes druhou.

Vyjíždíme z Krnova a v Olomouci nabíráme ještě jednu krásku. Naše sestava je pěkně ostrá. První žena je divoká, druhá moudrá, třetí umělecky založená, čtvrté to neskutečně pálí a pátá je věčně vysmátá horolezkyně.

„Paráda!“ jednohlasně zvoláme po příjezdu na místo. Trošku se nám tady práší. „ Holky, trošku více se nám tady práší!“ Důležitě podotkne moudrá a odjíždí ustájit káru. Nemůžu se dočkat, až ze sebe shodím to propocené oblečení, zabydlíme se a budeme mít pohodičku. Stany jsme postavily do řadovky podél potoka. Cestou přes areál potkávám krásné ženy – dredaté, pomalované, ujeté a muže tak mužné a až nezdravě vousaté. A děti? Ty tady lítají taky a skákají bachoráky do toho napůl vyschlého potoka.

Asi po hodině malování, oblíkání, upravování (znáte ženské), jsme mohly vyrazit do víru festivalu. Jupíí ! Celkem rychle jsme se zorientovaly, jen mi chyběl stánek s vínem. Ale mohla jsem být v klidu. Pohotová reakce té, co to tak pálí mě nenechala dlouho tápat. Super! Nechávám si nalít Rulandské bílé, jen škoda, že z plastu do plastu.  Rychle si přiťuknout a tradá zkouknout BAND OF HEYSEK. Chlapci nám předvádí dost chytlavý rock and roll. Právě na ně jsem se roztančila a skončila až………..já vlastně ještě pořád neskončila.

Programy jsme vyfasovaly dva a líbí se mi, jak jsou graficky našlapané. Ty barvy a pomlky ve slovech, jedinečné a zábavné. Druhá věc, kterou jsem neviděla nikde jinde. 

Heysek skončil a což takhle dát si Jana P. Muchowa a The Antagonists? Ve chvíli, kdy uslyším Hello lucky boy ze Samotářů, vrátí se mi vzpomínky na ty pařby, když mi bylo náct a na nesmrtelné hlášky z filmu od nesmrtelného Macháčka. To je srdcovka.„A pro koho v mém věku není?“ Ptám se sama sebe, ale místo odpovědi, jen úsměv na tváři a ponoření do toho hudebního opojení.

Muchow dohrál a my fofrem přebíháme na „Béčko“ na kapelu NOISY POTS. Copak asi hrají? Nevím, protože ani jednu kapelu z tohohle festivalu neznám a ve finále jsem ani doma nestudovala na co se mám připravit. A to schválně. Přála jsem si být každou chvíli něčím překvapená a mé přání se vyplnilo. Kam se hrabou Vánoce. NOISY POTS se mi dostali pod kůži. Elektronika, do toho týpci mlátili do bubnů a ještě si tam občas míchnou trochu jazzových rytmů. Jejich publikum vypadalo, jako nezkrotná vlna rozbouřeného oceánu. 

Najednou kouknu před sebe a jůůůůůů Zdenda a Váša, pořadatelé Hradeckého Slunovratu. Dáme placáky, objímáky, pozdravíme se a domlouváme na pozdější pokec. Je fajn tak daleko od domova potkat kámoše. 

Není čas lelkovat a jako další překvapení nás čeká slovenská kapela FALLGRAP. Početná banda, která nás ukojí pohodovými rytmy, u které se můžeme bavit a zároveň vnímat jejich hraní.

Odbíjí jedenáctá hodina a volám na své drahé přítelkyně: „ Děvčata žádná zahálka, jdeme na toho floridského rappera, co si nechává říkat Astronautalis.“ Tak to je jízda. Hoch je chvílemi děsně naštvanej a daří se mu to vyvolat i u publika. Vytáhne z něj ty negativní pocity, vykřičí, vyrappuje a pak se náhle rozněžní a zlost vystřídá radost, úsměv a pozitivní nálada. Přirovnala bych to k horské dráze. Žádný řetízkáč, ale v nebezpečné rychlosti pěkně vzhůru nohama. Očista. Doslova.

Holky mi někam zmizely, asi už zakotvit do stanu na kutě. Já však ne. Mám chuť si chvíli sednout jen tak do ticha, lámat paprsky neonů visících na keři za mnou a prožít si ten neskutečný okamžik naplnění. Všude kolem mě se točí veselé siluety a noční vzduch příjemně voní svobodou. „ Tý jo, čtyři ráno! Je čas spát Adelaido.“ Brblu si pod vousy a doufám, že najdu správnou cestičku k našemu tábořišti.

Punkové ráno

Vstáváme časně, něco kolem deváté ranní a co nejdříve vyrážíme na hřiště do sprch. Cupitám v pyžamu a je mi to putna, protože na fesťáku můžete poletovat v čem chcete a nikdo si nebude ukazovat prstem a křičet na vás: „ CVOKU!“ Po půl hodinovém čekání ve frontě ušmudlaných buchet se dostávám nařadu i já. Týpek, co tomu šéfuje hlásí, že teplou vodu už holky vyčabraly, ale mě to nevadí. Tohleto ledové šílenství je pro mě moc příjemný adrenalin. 5 minut a  je ze mě nový, čerstvý člověk. Koukám na dámy, co jdou po mně a močí si jen chodidla nebo si promnou pouze oči. V duchu se usmívám a říkám: „ Holky vy jste houby punkáči!“ 

Přišel čas na snídani. Pivo a polévka. Oběd je obdobný: vege jídlo a pivo. Pivo s názvem Kanec. Úsměvné. Pivo ke všemu, k jídlu, k ťukání, na žízeň, k vínu a dokonce pivo k pivu. Vyzkoušely jsme všemožné kombinace a naše játra byla asi štěstím bez sebe…

Rozložíme deky, nachystáme stříčky, abychom se mohly aspoň trošku v tom vedru osvěžit. Při jedné z mnoha cest na toaletu si všimnu stánku s plackami a nášivkami oldschoolových motorek. Zhruba na hodinu se tam seknu, protože prodejce je stejně jako já příznivcem historických motorek a tudíž mám možnost sesbírat další motorkářské zkušenosti a poznatky. Výborně si pokecáme a po sléze donutím všechny mé kolegyně, aby si u něj nakoupily placky. Je totiž opravdu z čeho vybírat. Ale stejně, nejlepší mám já: hrbícího se psa. Takto jsme zevlovaly, vykládaly a poflakovaly se až do večera. 

Překvapení, vzpomínky a ztráta bot

Je načase odhodit boty, protože na scénu nastupují THE HIGH CORPORATION. Luxusní, veselá, roztančená kapela s úleťačkou v hlavní roli. Zvláštní, že při tak moderní hudbě se mě dotkl ten pocit bezpečí 30. tet. Jako v těch nočních, zadýmených salónech, kde pánové jsou gentlemani a dámy opravdové dámy, co kouří cigaretu v elegantní špičce. Cítíte to taky? 

V mezičase si uvědomím, že už je trošku lepší vzduch a snad i těm chlupáčkům bude lépe. Tahle jediná věc mě skřípala o tomto víkendu na duši. Vysoké teploty, horký, těžký vzduch  a věrní psi, kteří by dle mého názoru měli tropy trávit někde doma v chládku nebo u vody. Taky mám psa a ráda bych jej brala s sebou, ale vím, že by mu bylo lépe někde na horách v lese. 

Další sobotní kapela, která mi utkvěla v paměti je NYLON JAIL. Bohyně za bubnama, čertík za mikrofonem a živelní dacani kolem. Stála jsem úplně vepředu u reproduktorů a vzpomněla si na svého tátu, „hašišáka“, co do nich vždycky strkal hlavu. Mně to dunění akorát nadzvedávalo šaty, skoro jako Monroeové. Před pódiem je to nejlepší. Stačí se otočit do publika a nirvána je tady. Několik desítek lidí „sjetých“ hudbou a vy všem vidíte do tváří. A nasáváte a nasáváte, až se Vám z toho motá hlava. Tady už jsem pocítila první bolesti šíje z toho věčnýho třepotání a házení hlavou. Každá jejich skladba byla něčím zajímavá a jedinečná. S horolezkyní jsme je po koncertě vychytaly ve VIP zóně. Bubenici jsem málem uobjímala k smrti, ale chtěla jsem jí předat svou energii a na oplátku pocítit tu její. Očička jí svítila spokojeností. Vítězoslavně jsme si odnesly podpisy a kvalitně otřískanou paličku. Nylon Jail forever.

Na Zolu Jesus jsem se zdržela jen na chvíli. Hodně jsem o ní slyšela a byla vážně dobrá, ale neměla jsem tu potřebu slyšet ji až do konce a tak jsem se odebrala na pokec s přáteli. Na těchto akcích je pro mě důležité sdílet pocity a zážitky s lidmi, které mám ráda a kteří mi rozumí. A věřte že bylo opravdu co sdílet.

A honem na hlavní scénu, hrají LVMEN ! Hardcorová sestava, která se nedala přehlédnout. Už jejich projekce mi ježila všechny chlupy na těle. Byli děsiví, ponuří a depresivní, ale přesně taková přec má hardcoreová kapela být. Zůstala jsem na celé jejich vystoupení. Nedalo se odejít. Nešly mi odlepit nohy od země, čekala jsem, co bude následovat, byla jsem napjatá a i když jsem se bála a mé pocity byly velmi melancholické, paradoxně mě ta jejich hudba neskutečně přitahovala. Mám dojem, že mi spadla brada a dlaní jsem se jí pokoušela zvednout zpět. No, šlo to ztuha.

Vees. Panečku jejich kytarové riffy mě vůbec nechtěli pustit spát a napumpovali mé unavené tělo další dávkou energie. Byl to pocit, který máte, když se vyspíte do růžova a máte chuť dělat spousty věcí a stihnout to, co jindy zvládáte za týden. Vím, že už nikdy se nepřestanu smát.

„Jé moje boty!“  koukám pod pódium a ony tam na mě čekají, až si je zase obuju a zvesela si v nich budu ťapkat.

Jak je znát i pro tentokrát byl večerníček dost pozdě, nebo možná dost brzy…záleží, z jakého úhlu pohledu se na to  koukáte. Balit jsme se začaly snad už v osm a vůbec mi to nešlo. Vztekala jsem se, posedávala a cítila svou obvyklou pofestivalovou úzkost. Kéž by člověk mohl zastavit čas aspoň na chvíli, pro některé z nás. V autě jsme si s bosorkama přehrávaly všechny kapely, které se nám tam líbily a to Báwo opět tančilo po silnici. Loučení bylo těžké a naše oči pěkně vlhké. Bylo pozoruhodné, jak to všechny vnímáme stejně a domluva zněla jasně: „ Hned, jak budou lístky na rok 2019 KARAS ŽHAVÍME a okamžitě kupujem!“ S tímto jsme se rozešly do svých domovů.

Napořád v jiné dimenzi

Stále mám zavřené oči, nebo aspoň malinko přivřené. A co nejvíce to jde, zavírám je v práci, na ulici, v autě, na motorce, doma a cestuji časem do minulosti, do úplně jiného, alternativního, nekomerčního světa plného zábavy. Odpusťte mi to, ale již mám plné kecky těch zakonzervovaných kapel a nesmyslných textů o ničem, těch novodobých výplachů mozků. Beseda je jako odvrácená strana zrcadla. Projdete jím a podobáte se Alence v říši divů. Nikdo Vás nešacuje, neusurpuje, ať opustíte areál, nenadává vám, když lezete přímo k pódiu. Každý si s Vámi rád dá placáka, pivko, pokec…nikdo se nad nikým nepovyšuje a jeden druhému posílá tu nadpozemskou energii, která nám umožňuje žít v radosti a bez zbytečných předsudků. Díky Bohu za bigbít a za ty bytosti, které tenhle festival realizují.

Poselství

A jaká je má povinnost vůči tomuto světu? Ukázat lidem tu správnou cestu a proto jeďte na Besedu. Poznáte nepoznané, podíváte se do Vesmíru, projedete na horské dráze a dáte Vašemu osobnímu světu absolutní rozměr. Nepromarněte život doma na kanapi, upoutaní k magické skříňce a povinnostem. Odhoďte všechno, co Vás spoutává a vydejte se vstříc svobodě. Aspoň na malou chvíli, aby příběh Vaší duše mohl jednou vyprávět a ukázal tu správnou cestu také dalším generacím, neboť život není o majetku, ani o tom, co je pro druhé dobré, ale o našich vlastních pocitech….tak jim dejte volnost a prožijte je.

Autor článku: Anténa (Adéla Sotkovská)

To Top