Koncerty

Reportáž: Signály slunovratu

Právě jsem na něco přišla! Že přeci každá kapela z fetivalu HRADECKÝ SLUNOVRAT byla punkáčská. Punk je totiž pro mě svoboda, vyjádření sebe sama, je to být sama sebou a dělat to, co mě baví. No a všichni, kteří na festivalu vystupovali, jsou přeci sami sebou, jsou kreativní, jsou takoví, jací jsou a dělají přesně to, co je baví.

Navíc vystupující nejezdili hned domů, ale zůstavali a užívali si to všechno s námi v hledišti, to určitě není běžné.

A mně se ještě pořád nerozpadl ten papírový náramek, připomínající mi jeden z nejlepších hudebních festivalů v  mém životě, který se uskutečnil 29.06.-01.07. 2018 v areálu historického zámku Hradec nad Moravicí.

Pátek uspokjil nejen všechny hudební, ale i chuťové buňky mého já

 “Jéééé minihambáčky”  troubila jsem na celé kolo, když jsem spatřila stánek s občerstvením, z něhož se na mě chichotaly hamburgery, které byly jen o něco málo větší, než jednohobuky. Vypadaly rozkošně.

Dá se říci, že jídlo, respektive ta libá vůně všemožných pochutin, zmrzlin, sladkostí a slaného křoupání mě doprovázela po celou dobu festivalu, kdy se opravdu nedalo snad ničemu odolat a člověk do sebe s chutí ládoval, co se dalo a vešlo. Minihambáčky, hermelíny, uzená žebra, maso na pivě, tortily, zmrzka v ruličkách, minidortíčky, brambůrky, steaky,…… a v neposlední řadě opravdu výtečná káva, od pravého turka, vařená klasickým způsobem. A taky pivo s pěnou, žádná koza, dobře vychlazené, chuťově ani hořké, ani sladké a u stánku to pěkně odsýpalo (podotýkám, že jsem chodila k Nachmelené Opici pro IPU 14°). O vínu si dovolím říct jen jedno, že lepší červené jsem ještě nekoštovala. A jako bonus jste k vínu mohli dostat i originál skleničku. Takže žádná plastová párty a ftaláty.K tomu bych ještě ráda dodala, že s tím vínem a skleničkama to byl dokonalý nápad, jak sbližovat lidi.

Ve chvíli, kdy někdo dopil svou sleničku, mohli jste mu nabídnout své bílé, či červené, suché, či polosladké a při té příležitosti s ním prohodit pár slov, vět, příběhů, názorů a z některých setkání možná vzešla celoživotní přátelství. Dobrá práce, drazí pořadatelé.

Ale rychle od skvělého jídla a pití k muzice. Bohužel s opožděným příjezdem jsem nestihla první hrající, ale naštěstí jsem se dostala na západní terasu a vystoupení Davida Vávry s kapelou Živé Kvety. Pan Vávra, to je prostě člen. Jeho energie doslova kropila všechny přítomné a to, jakým stylem vystupoval! Obdivuhodným způsobem dokázal rozchechtat celé publikum. Ale vážně. Živé Kvety jeho vystoupení podkreslily jakousi citlivostí a rytmickou ozvěnou.

TOP:  Orange Amplification při příležitosti 50. výročí vydává limitovanou edici White Crush 20!

S panem Vávrou jsem se během festivalu ještě párkrát setkala. Jednak,  když hrál všem známý Dan Bárta s Illustratosphere, který je naprosto výborný, což mě ani moc nepřekvapilo, protože to vím  a nic jiného jsem od jejich koncertu ani neočekávala. David Vávra v tuchvíli stál za mnou

 v jakémsi letním klóbrcu a předváděl jakési taneční figury, úsměv mu sahal od levého ucha k pravému a mně zase prolítlo hlavou, jak je parádní, že ti muzikanti, herci, básníci, skladatelé, atd…. se jdou normálně bavit mezi nás, na nic si nehrají, nefrfňají, nepovyšují se a pouze si

s pokorou užívají a nasávají tu bezva atmosféru s ostatními. 

Po již zmiňovaném Bártovi jsem chytla mou spřízněnou duši za ruku a táhla ji na trochu rock and rollu, který předvedla polská kapela Czarna Pantera. To byl můj šálek kávy. Poskakovala jsem jako cvok, v jedné ruce pivo, v druhé mega kornout se slanými lupínkami a na duši mě hřál slastný pocit. Ve chvíli, kdy Pantera ukončila své vystoupení jsme propogovaly až pod Bílou věž, kde již roztahovali svůj ansámbl dva mlaďoši, kteří si říkají 1flfsoap a u kterých jsme opravdu málem vypustily duši z těla. Vytančily jsme v jejich rytmu všechno špatné, co se nahromáždilo v našich tělech za poslední dny, týdny, měsíce, roky a myslím,  že jsme v tom nebyly samy. No uznejte, znáte lepší relax? Terapii? Meditaci? Játeda ne.

Sobotní hudební opojení…

Sobota, snídaně a zase Vávra a zase za mnou. Zaslechla jsem jeho smích ve chvíli, kdy kamarádka zvolala “AAAAAA párečky!” To už jsem to ale nevydržela a byla v křeči i já a nešlo to vůbec zastavit. Navíc bylo zábavné sledovat, jak jsou všichni spolubydlící po páteční noci sice pomačkaní, ale se super náladou a festivalovou pohodou.

Kolem oběda se rozjela druhá štace. Shodou okolností jsem narazila na další dvě milované osoby, buchty do nepohody a jelikož jsme neměly tu potřebu být na sobě závislé a chodit hromadně na toalety, neustále jsme se ztrácely a navzájem si psaly smsky: “ Antén, Vltava pod věží, držíme místo, jako za starých časů. Úplně nás to hodilo o několik let zpět!” Nebo: “ Děvčata, Divá Baara na nádvoří, pojďte s námi zatrsat, je to chytlavé, že se to nedá vydržet, asi omdlím blahem.” A taky: “ Holkyyyy Beránci a Vlci čekají, folklór, ze kterého si sednete na zadek, to jsem ještě neslyšela!”

 

A k tomu: “ Okamžitě přijďte na nádvoří, rozjíždí to tady ten Clark z JAR, myslím, že už vím, co znamená smát se na celý svět a být dokonale šťastná v rytmu sladkého dřeva. Má magický charakter a hudbu v krvi! ”

TOP:  Vysílání na Instagramu proměnila Barbora Poláková v klip. Sestřih záběrů z desítek mobilů teď míří na Youtube!

Tudíž jsme stejně lítali nakonec, jako blázni sem tam, ale neskutečně nás to bavilo. Až  přišla kapela Longital, kdy mi z té krásy a čistoty málem puklo srdce. Vůbec jsem nepochopila, co to bylo za stav. Zrychleně jsem dýchala, celé tělo se mi chvělo a já dokázala jen nehybně stat a užívat si to do morku kostí.

Něco obdobného jsem zažila i při zpěvu Ivy Bittové. Její pronikavý hlas mě naprosto okouzlil. A přesto, že bylo něco  kolem desáté večer a nádvoří plné jejích obdivovatelů praskalo ve švech,  i přesto, že tam byla spousta ponocujících mrňat by jste v tu chvíli slyšeli špendlík spadnout. Tak takovou to mělo sílu. A u skladby Viděl jsem od Vladimíra Václavka jsem už natahovala dojetím žmoldánky.

O zakončení fesťáku se bravůrně  postarala kapela Zrní. Až do této chvíle jsem chlapce vůbec neznala a přiznávám, že mě kluci dostali. Opět i tady proběhlo to taneční běsnění a uvolnění. Jenže! Jakmile dohráli, zmocnil se mě ten smutný a těžký pocit na hrudi, že něco tak skvělého musí skončit. Jak já bych si přála, aby to trvalo věčně.

Za zmínku ještě stojí jeden zprvu nepříjemný, ale časem úsměvný zážitek z hotelového pokoje, kde mají na stropech umístěnou takovou malou, bílou krabičku. Myslím, že se tomu říká požární hlásič, který jak na potvoru zrovna v našem pokoji vydával v nepravidelných intervalech zvuky, jako když pípne kuře přes zesilovač. A tak jsme to pojali, jako kuřecí, hudební, fesťákový bonus, který si nemá šanci, jen tak někdo poslechnout. 

Spokojená a sytá

A co závěrem? Závěrem koukám na ten papírový, ušmudlaný náramek, co zkrášluje mou počmárano ukůži a dokud se nerozpadne, stale budu na Slunovratu spokojená a sytá, jako zpívají Longital. Stále budu naladěná na ty tóny radosti, stale budu cítit tu atmosféru a ono konec konců nezáleží na náramku. Ty pocity v mém srdci zůstanou zakotvené už navždy a kdykoliv budu chtít, vytáhnu si je z té svojí vzpomínkové skříňky. A vzhledem k tomu, že hudba, jako jediná dokáže změnit tvar molekuly vody, tak jsem pevně přesvědčená o tom, že dokáže v lepší měnit i tvary lidských životů……

Autor reportáže: Anténa (Adéla Sotkovská)

To Top